JEDINÁ KRÁVA OCEÁNŮ

Chci vám představit jedno děvče, se kterým jsem se kdysi seznámila. Je to učiněný blázen a nejobdarovanější dítě Štěstěny, jaké jsem kdy potkala. Strávily jsme spolu všeho všudy jediný týden. Od té doby pravidelně dostávám její dopisy, vždy s jinou odesílací adresou, tedy z mé strany je nemožné, abych sepsala odpověď, neb neznám místa pro doručení.

Ono děvče mi nikdy nesvěřilo své pravé jméno, nazývala se kapitánkou Kakao nebo kapitánkou Pouští z kotců, přičemž všichni ostatní se o ní vždy bavili pod jménem Vítr do plachet. Množná je vůbec nejjednodušší, abych ji označovala zcela nepoeticky - námořnicí. Je to dost možná jediná skutečnost, o kterou se ve svém vypravování mohu opřít, protože všechno to, co je dál, je zahaleno v důmyslných krocích pirátky, která jistě nemá ani jedno z těch všech povolení, která potřebujete, když řídíte zaoceánský koráb, a tak pro jistotu nikde neuvádí nic na pravou míru, protože to by byl nějaký administrativní malér určitě za rohem.

Tahleta námořnice je kapitánkou lodi, jež se jmenuje Jediná kráva oceánů. Údajně nikdy nebyl problém s tím, že zaoceánská loď má český název, navíc je to opět jedno z bezpečnostních opatření, protože vemte si, do jaké míry by asi námořnice vzbuzovala důvěru ve všech těch majitelích exotických doků, kdyby každý z nich věděl, že v rámci výměnného obchodu nechávají na dobu neurčitou kotvit ve svém přístavu Jedinou krávu oceánů. S čím obchoduje, mi nechtěl nikdo říct, až mi došlo, že je pro mou budoucnost vůbec tak lepší, abych to nevěděla.

Tak tedy s námořnicí Kakao, Pouští z kotců a Větrem do plachet mne seznámil můj letitý kamarád Jimmy Bo. Jimmy Bo je starší jak celý svět, přitom vypadá na bezmála pět a dvacet let. Je to vysoká, jak lunt hubená postavička, co si nikdy nesundává růžové brýle z nosu. Narodil se s cigaretou v puse a příčinou jeho zrození byla až přílišná umírněnost tohoto světa, což, jak mi vyprávěl, nemohl dále sledovat, pročež se rozhodl narodit ve jménu chaosu. Někdo jménem Krista, druhý zas chaosu, je to kus od kusu.

A tak spadl do novozélandské rodiny, kde z něj vyrostl kytarista, a pak jsme se potkali v baru, co je přímo pod Orlojem, ve stavu, který zabraňoval zapamatovat si jeho název. Lil do mě panáky a říkal, že je to všeho všudy nejlepší lék na vůbec všechny bolesti od duševní po fyzické možnosti onemocnění. Vyprávěl o svém kamarádovi Bobu Dylanovi, že už ho prý dlouho neviděl, naposledy tehdy, co mu domů nesl pomeranče a tulipány, když byl Bob jedním tělem se svou postelí, neb prodělal těžkou silniční nehodu na motorce.

Na Jimmyho neexistuje kontakt. To vím, protože jsem se ho ten večer u Orloje snažila domoct, ale Jimmy tvrdil, že on je ten kontakt a že se nemám obávat, že bychom se znovu již nepotkali, protože stačí, aby zavřel oči, a hned vidí milion našich příběhů na jedné cestě. Myslela jsem si, že je to jenom hanebně hezkej cvok, co motá holky na kecy o jedné společné cestě.

Toto mé přesvědčení trvalo až do chvíle, než jsme se znovu úplnou náhodou potkali u Baltského moře v Polsku. Šla jsem tam tehdá z Liberce pěšky jakožto svou první pouť. Bylo to dvacet dní cesty, tak vám snad nemusím líčit, jak mě bolely nohy. Vyvaluji se tak na pláži, když tu vidím tu vysokou, hubenou bytůstku s růžovými brýlemi, jak ke mně cupitá a tváří se, jakože to všechno má v plánu. "Čauves, baby," povídá se svým širokým, ozubeným úsměvem. "Jimmy!? Co ty tady, probůh, děláš?" Šla jsem dlouho a netvrdím, že jsem byla nějak kór zavodněná, tedy jsem přijímala možnost, že prostě jen blouzním.

"Já tu jsem jenom na chvíli, my tu zakotvili s naší plachetnicí, abychom taky chvíli byli na zemi. Povím ti, tři týdny na moři je vážně masakr, všechen rum vypiješ hned první týden a pak už máš jenom tu mořskou nemoc..." Jimmyho poznávacím znamením je nepřetržitý proud vypravování, ve kterém vám ovšem není nic zadarmo objasněno. "Ty máš plachetnici?" Ptala jsem se, aniž bych tím vlastně byla překvapena. "No já ne, ale Vítr do plachet jo, vždycky říkala, že si ji jednou postaví a pak si mě najde, abychom spolu vypluli. No a já nedávno spěchal na kšeft v Portu a hrozně se mi tam nechtělo. Znáš to, jdeš pozdě, teď nejspíš asi trochu smrdíš... A tu slyším..." Najednou zmlkl a koukal do země.

"Co slyšíš?" Myslela jsem si, že tím můj přelud napálil sám sebe a každou chvíli zmizí. "Víš ty co, tak pojď se mnou a dozvíš se to od ní." Hodil si na záda můj batoh, co ležel v písku, zapálil si cigaretu a jednu nabídl i mně. "Kam mám jít?" Nevadí mi naslouchat svým halucinacím, ale v momentě, kdy mě nabádají k různým činnostem, začnu být ostražitá.

"No, přece na tu loď pojď se mnou, můžeme tě hodit do Běloruska." Dala jsem facku napřed sobě a pak jemu.

"Proč jsi to udělala? Vždyť tě jenom zvu na palubu," divil se pobaveně Jimmy. "Chtěla jsem vědět, jestli sním, nebo tu doopravdy stojíš." "Ty sníš a já tu doopravdy stojím. Tak pojď, tohle jsou naše poslední cigára." Vzal mě kolem ramen a vykročili jsem pláží směrem k přístavu. Celou tu cestu vyprávěl o plavbě, které je právě součástí, jakej je to totální úlet a tak různě, dokud se vždycky nezarazil, když mu došlo, že to za chvíli sama poznám.

Já jsem mezi tím přemítala o tom, kolik mám v kapse ještě peněz, kudy se jde z Běloruska do Prahy - a jestli třeba nejde udělat, aby Čechy sousedily s Běloruskem. S Jimmym je to tak, že se vlastně nemáte čemu divit, když ho jednou potkáte u Orloje a podruhý zas v Polsku. Najednou mi naše setkání připadalo jako ta nejrozumnější věc, co kdy Pána Boha napadla - a že ho kolikrát napadají pěkný kraviny. Nemějme mu to ale za zlý, je to přece jenom Bůh Všemohoucí, kterej si těžko může dojít pro radu do kostela jako my.

Když se s Jimmym bavíte, vsadíte boty na to, že vám kecá, až pak přijde ten strhující moment, co vkročíte na palubu zaoceánský lodi s názvem Jediná kráva oceánů a přijde vám, že by tu měl někdo hodně rychle přestat brát LSD, protože přece není možný, aby na lodi byly namísto záchranných člunů záchranné horkovzdušné balony. Že přece není možné, aby fungoval podnik, jehož kormidelník spí v podpalubí s knihou jménem Každý v duši skrývá námořníka, staňte se jím i vy!, že zkrátka nelze na tomto světě provozovat cosi tak pomateného, jako je lodní cirkus, tedy že všechny ty kruhy, gymnastické gumy a trampolíny jsou kolem stěžně naskládané z nějakého kapitánského rozkazu k přežití, nikoliv pro ranní rozcvičku.

Přišlo mi, že jeden každý obyvatel paluby musí být utečenec z blázince, že každou chvílí spadne opona a octnu se v nějaké reality show, že brzy musí zavolat manželky těch ožralých proutníků, co by evidentně ohnuli i kozu přes koleno, že přijdou otcové těch polonahých divoženek, aby si odvedli své dcerunky domů k odříkávání Otčenáše. Namísto toho jsem dostala tequilu, sombréro a Jimmyho výklad o speciálním lovu úhořů silou vůle. "Prostě letíš balonem a myslíš jenom na to, jak všichni úhoři plavou k tvojí lodi, musíš jim namluvit, že z celýho života čekali přesně na tuhle chvíli, mezitím někdo na palubě roztáhne sítě a... Hej, Kakao! Pojď sem, chci ti představit Kamilku, přišla sem z Čech pěšky."

A bylo to tu, ta chvíle, kdy víte, že stojíte na prahu nesmírnýho tajemství, které vás může hořce zklamat. "Čauves Kamilko, chceš, uvařím ti kakao?" "Ahoj, tak jo." Zdráhala jsem se říct víc, umlčely mě první vteřiny pobytu na palubě. Šly jsme spolu do kuchyňské kajuty, kde se podle všeho již nějaký čas spoléhá na Jimmyho metodu lovení úhořů, neb v kuchyni nebylo víc než hrníčky a rychlovarná konvice. "Kde si vaříte?" Vykoktala jsem ze sebe. "No přece tady, tady v kuchyni." To děvče na mě hledělo, jakože jsem jistě musela utrpět úpal, či tak. "Co děláš?" Ptala se mě. "Stojím v tvojí kuchyni?" Nevěděla jsem přesně, co může být správnou odpovědí.

"Co děláš, když zrovna nestojíš v mojí kuchyni? Jakože - jsi letec, nebo mravenečník?" Nechápala jsem sice tak docela, ale už jsem tušila, co po mně chce. "Píšu. Píšu divadelní hry." V tu ránu se rozzářila, jako září ty hvězdy, co už jsou planety, jak se na ně v létě hezky dívá. "To já dělám taky! Pojeď s námi do Běloruska! Tam musíš ject! Budeme tam hrát o modrým Slunci, přijdou Bělorusové, bude mejdan, pojeď!" Když mluvila, byla jako pohostinnost sama. "Nevím, jak dlouho se tu zdržím, nemám moc peněz a potřebuju se vrátit do Čech."

Co jsem to dořekla, došlo mi, že spolu mluvíme česky. "Odkud jsi, Kakao?" "Já, Vítr do plachet? Z týhle planety ne, ale líbí se mi." To děvče oplývá smíchem tak hlasitým, že při lovu úhořů určitě musí být s Jimmym v baloně, jinak by je nutně vyplašila, protože, jak se zatím zdálo, smála se pořád. "Jsem z Čech, víc ani muk, protože teď jsme tady a kakao už voní, když voní kakao..." Zastavila se. "Tak co?" "Tak ani muk."

Následující chvíle jsem strávila prozkoumáváním lodi. Vítr do plachet si mě asi nějak oblíbila, protože chodila celou dobu se mnou a ukazovala mi každý kout. Příhodnějšího průvodce jsem si nemohla ani přát, protože jak se ukázalo, onen šílený koráb si Kakao postavila sama. Jakože rukama; a nebyla zas tak docela sama, bylo jich osmnáct, co dávali dohromady plachty a stěžně a to, že na lodi budou horkovzdušné balony, napadlo jednoho jejího řeckého kamaráda, co byl základním kamenem posádky, jenž se nazývá Viki Vizáž a má pod palcem scénografii jejich vodního cirkusu.

"Jak tě napadlo, že si postavíš loď?" ptala jsem se. "No, tak když víš, že jsi námořník, je to logickej krok, a to že logika není moje družka," odpovídala, zapalujíc dýmku. "Co dělá námořník v zemi, kde není moře?" "To mě taky trošku zaráželo, že jsem se narodila zrovna tam, kde jsou krásný rybníčky a jezírka, ale o slanou vodu člověk nezavadí. No, jde k moři, tak jako ty." Voněla dobrodružstvím, táhla z ní zvláštní směsice nezlomné naděje s naprostou pošetilostí. "Tehdá jsem odcestovala do Oděsy a potkala se s Jimmym. Měla jsem sotva na pivo, ale za jeden večer s ním mi bylo jasný, že si postavím loď. Člověk musí někde bydlet."

Následujících šest dnů se posádka v jednom kuse připravovala k vyplutí. Vlastně každé ráno se mělo za to, že v poledne se zvedají kotvy, jenomže se vždycky přihodily události onomu šlechetnému záměru bránící. Třebaže přišlo na přetřes, že se v Polsku vůbec zastavilo, aby se doplnily zásoby oleje na promazávání kormidla, které došly, tedy se nedalo v cestě pokračovat, pakliže není v úmyslu, aby loď plula v kruhu. Na tuhle skutečnost shodou okolností nepřišel kormidelník, nýbrž druhý manažer delegace jídla posádce,  který si ve vířících přípravách na cestu chtěl v klidu sníst svačinu, a všude bylo tolik ruchu, že musel svačit u kormidla, o které když se opřel, tak skučivě zavrzalo.

Jiného dne zas hrál Jimmy na kytaru nahlas, aby přivábil delfíny, až mu praskly hned tři struny najednou. Zastavil všechny přípravy a navrhoval, aby nyní všechny síly směřovaly k nálezu polských hudebnin, protože neexistuje, aby se vyplulo bez natažených strun. Na to zas Kakao opáčila, že ona je Vítr do plachet, tudíž je nade vše jasné, že potřebuje, aby se plulo, jinak si začne říkat srolované látky kolem stěžně, a to není fér, když Jimmy bude Jimmym Boem se třemi strunami stejně jako se šesti. A tak, všichni společně, vyrazili jsme hledat hudebniny.

Dalšího dne demonstroval Viki Vizáž, že vůbec nikdo z nás netuší, do jakého byznysu se pouštíme, že nám to nechtěl říkat, ale už nemůže jinak, protože čas pokročil a tak musí s pravdou ven. Jeho strýc přes třetí koleno je Bělorus, tedy mu je dobře známo, jaké zvyky se tam chovají, že by loď měla plout kamkoliv jinam, jen ne do Běloruska. Kakao se z něj snažila vypáčit, jakými že nebezpečnými zvyky, až na litr vodky k snídani, tento národ vládne. Viki Vizáž ale odmítl spolupracovat, protože by to prý nikdo z nás neunesl a složili bychom se všichni k zemi hned teď, tady v Polsku, což rozhodně není strategicky výhodné.

Celé tohle téma zabralo dva dny, protože, jak je Kakao moudrá kapitánka, pro Vikiho Vizáže chová zvláštní slabost, jež ji nutí naslouchat mu do jeho poslední blbiny a řešit každý prd, dokud oba nedojdou k smíření - to si sama vysvětluje svým indiánským jménem Pouští z kotců, neb indiáni měli čas debatovat a ona nehodlá být tak omezený Evropan, aby kvůli nějakému termínu opouštěla debatu.

Důvod, proč jméno Pouští z kotců do písmene vysvětluje její nesmyslné chování, neznám, vlastně ani nevím, kde se ono jméno vzalo. Jejich spor o Bělorusech nakonec rozřešil Jimmy, který pobíhal nahý po palubě, mávaje bílou vlajkou, se slovy, že Viki Vizáž se nemusí bát, protože i kdyby tamní zvyky byly jakkoliv hrůzné, on je ze třetího kolene krví také Bělorus, tedy se stává záchranným kruhem posádky, ať už konečně oba drží hubu.

Poslední den nezdařilého opouštění přístavu byl ve znamení oné mořské nemoci, která vzniká po dopití poslední láhve rumu. Všichni blili jak Alíci a mně najednou bylo nějak ouzko, protože již šestý den cosi bránilo korábu v dalším pohybu na moři, přičemž počasí ani samotný stav lodi v tom prsty neměly.

Totiž kormidelníkovi došlo, že onehdy použil tři kanystry oleje na promazávání pantů a všelijakých jiných mrcasů, pod svou postel, protože sama o sobě byla příliš nízko k lampičce na čtení, a jak to bylo pohodlné, zvykl si a zapomněl, čímž se nedostatek oleje vyřešil a tedy se mohlo zdát, že se může vyplout, když tu si Jimmy a Pouští z kotců všimli, že přichází majitel onoho kusu moře, na kterém právě kotví, a že jistě bude chtít zaplatit peníze, které mu za pobyt lodi v přístavu náleží. Ani jeden z nich neprojevil jedinou známku paniky, jen rychlostí blesku naskákali do létajícího balonu a vzlétli. Jimmy mi hodil provazový žebřík, takže jsem ty polské nadávky, kterými hýřil nevyplacený majitel, sledovala hezky z ptačí prespektivy.

"Až odejde, musíme zmizet," řekl Jimmy, Kakao jen popíjela své kakao. "Vy snad nebudete platit?" Zeptala jsem se. "Koupili jsme si dvacet sudů rumu za nechutnou turistickou přirážku. Ten chlapík moc dobře ví, co dělá, všechny tyhle kšefty mu patří, ždímá lidi jako pradlena nátělník," povídala znechuceně Kakao. "Takže platit nebudete?" trvala jsem na své otázce. "No, tak si to vem, my bychom i zaplatili, ale pokud nemáš v kapse deset tisíc, tak spíš až jindy," odpověděla mi, zatímco Jimmy myslel na úhoře. "Nelov, máme jich dost, vždyť se zkazí," napomínala ho.

"Já s vámi nepojedu," rozhodla jsem se znenadání. "Tak mi dej adresu, chci ti napsat, jaký byli ti bílí Rusáci."

Viděla jsem na Větru do plachet, že ji to trochu mrzí, že mě má asi radši, než jsem si myslela. "Prosím, napiš! Já bych i jela, ale nejsem si jistá, jestli..."

"Jsi si jistá," skočila mi do řeči. Když jsme se loučili, Jimmy mi dal svý přetržený struny, abych jimi mohla v lesích lovit zajíce, a Kakao mi zas típla cigaretu do zápěstí, že prej je to indiánský tetování.

Teď, když jsem zpátky doma v Čechách, vzpomínám na Jedinou krávu oceánů jako na divoký sen. Občas si říkám, jaká jsem pitomá, že jsem s nimi nezůstala, však bych časem jistě taky přišla k nějakýmu přihlouplýmu jménu a naučila se neplatit za útratu, jen by to chtělo trochu tréninku. Mrzí mě, občas mě to tak štve, že nemůžu odpovědět ani na jeden z fantastických dopisů, které mi Vítr do plachet posílá. Třeba ten, ve kterém je dopodrobna popsáno, jak se loď dostává do onoho Běloruska, země zcela podporující vodní cirkus, leč moře prosté. Všechny ty dopisy jsou jako ona, plny dobrodružství a nezlomné naděje, že se zase jednou potkáme.