Díl desátý čili ZÁHADA V BISKAJSKÉM ZÁLIVU

Ve sklepeních domů na nábřeží v městečku Deba žijí vodní krysy, o nichž se říká, že jsou velké jako králíci. Děvčata z nich mají hrůzu a do sklepů nechodí. 

I María - tak se jmenují všechny prvorozené dcery v rodině - se sklepení domu, kam se dalo vejít nejen z domu, ale i ze zadního dvorku čili z patia de atras nad korytem řeky, odkud vedly schody po svahu až do vody i zpátky vzůru zpět do domu, vyhýbala, jak mohla.

Deba je baskické městečko na pobřeží mezi kopci, které se strmě zdvihají z oceánu, v údolí stejnojmenné řeky ústící do Biskajského zálivu. Je to jen vesnice, síť půltuctu uliček, nábřeží, a směrem na sever podél řeky, blíž k jejímu ústí na západním okraji malebné pláže mezi skalami, stojí tucet-dva samostatných domů. S hrázděnými patry jako někde v Alsasku. María žila v jednom z nich.

Když ji jednou jakási povinnost do sklepa přece jen vyhnala, mezi odloženým zemědělským náčiním, starými botijos čili terakotovými džbány na vodu se dvěma hrdly, nepotřebným nábytkem a dalšími krámy, jaké se tak najdou v každém sklepě, jen kolorit se mění, našla starý obraz. Byl opřený o zeď lícem ke zdi, rubem surového plátna se stopami plísně směrem k ní.

Maríina zvědavost přemohla "slepičí kůži" - španělským ženám se strachy nedělá kůže husí, nýbrž slepičí, "piel de galina", Baskičankám jakbysmet - z tušené přítomnosti vodních krys. Skoro sem nechodila a tak netušila, co na obraze je, a teď, když už tu jednou byla, chtěla to vědět. A tak chvíli štrachala v harampádí, aby obraz uvolnila, byl totiž velký jako deska slušného jídelního stolu, a tak se s ním nesnadno manipulovalo, až ho osvobodila.

Byla na něm Panna Marie v jakémsi náznaku kdysi snad zářivé mandorly obklopená andělíčky. Bohorodička vypadala trochu jako panák z hlíny, obraz byl temný a chmurný, starý a rozpraskaný, andílci byli směšní. Maríi se ani trochu nelíbil. Jenže byla to věřící katolička.

"Copak jsem mohla pannu nechat plesnivět ve sklepě napospas vodním krysám?" hájila se María, když obraz dotáhla do domu a všichní jí vyčítali, že se nikam nevejde a že vypadá hrozně; že bere z domu světlo a že, jak je popraskaný, jenom se na něj chytá prach. Vidět na něm beztak moc není.
Jenže bylo. Byla na něm Panna Marie. A ještě k tomu obtěžkaná... Kdo předhodí těhotnou světici vodním krysám? A tak věšeli obraz sem a zase támhle, skoro nikam se nevešel, a pěkný nebyl nikdy, ani tam, kam se vešel.

Stejnou odysseu, jen o generaci dřív, si už obraz jednou prošel - to když ho Maríina matka, pra-prababička té Maríe, která Gringovi příběh vyprávěla, donesla z kláštera. To mohlo být někdy kolem roku 1890.

Pra-prababička María z Deby nebyla ani chudá, ani bohatá. Dařilo se jí dobře. Rodina měla vlastní dům nedaleko pláže, volné pokoje v létě pronajímala lázeňským hostům, kteří za letních úpalů milovali chladivý stín baskických hor a osvěžující oceánskou vodu na půvabné pláži, navíc strategicky mezi Bilbaem a ještě bližším San Sebastianem, tehdy vrcholně módním lázeňským střediskem - pro případ, že by některý z hostů zatoužil po společenském ruchu. Většina ale dávala přednost klidu Deby. Říkalo se, že za odpočinkem v chladivém tichu mezi kopci sem na prázdniny jezdívali i leckteří slavní španělští umělci, básníci a malíři, ti ovšem většinou bydlívali v některém z okolních klášterů.

María byla dívka pracovitá, shánčlivá a důvěryhodná, a tak z rodinného přivýdělku měla brzy malý obchod: Dnes by se tomu řeklo cestovní kancelář. Klíče od svých domů jí svěřili nejdříve sousedé, aby jim dohazovala hosty. Pak i lidi z širšího okolí, a nakonec měla María i klíče od kláštera a ubytovávala hosty i tam.

Při jedné ze svých pochůzek a štrachání po klášteře, kde je ještě volná cela, která by se dala využít, objevila María skladiště haraburdí - neužívaných sakrálních a uměleckých předmětů. Staré obrazy byly zastoupeny nejčastěji. Když nadešel čas a María s podnikáním skončila, protože se musela věnovat rodině, klarisky se ptaly, co za své služby chce - dohodila jim přece nejeden dobrý kšeft.

"Já nic nechci, leda bych si vzala jeden z těch starých obrazů z toho kutlochu vzadu, jestli můžu."

"Vyber si, co chceš, děvče. To už nikdo nikdy na nic potřebovat nebude," řekla matka představená. "Je to většinou výzdoba opuštěných rodinných kaplí. On měl kde kdo velké oči, chtěl se pochlubit před sousedy, dal si vymalovat nějakým lokálním mazalem bůhvíco, ale pak se o kapli nestaral. Anebo rodina vymřela. Tak si z toho skladiště nepotřebných věcí vyber, co se ti zlíbí."

A María si Bůh ví proč vybrala obraz s Pannou, s Virgen, který se nikam nevešel, nikomu se nelíbil, rodina nadávala, proč u všech všudy dotáhla z kláštera zrovna tenhle, až skončil na léta ve sklepě. A tam ho našla o nějaké čtvrtstoletí později, někdy na počátku dvacátého století, její dcera. A obraz znovu putoval po celém domě od skoby ke skobě, nikam se nevešel, nikdo se na něj nikde nechtěl dívat, a María poslouchala výčitky, proč ten starý krám, Bůh mě netrestej, Pannu, nenechala ve sklepě.

Až María usoudila, že obraz je prostě moc veliký. A že nejtemnější je jeho pozadí, směrem k okrajům čím dál temnější. Vzala krejčovské nůžky, prorazila do plátna asi čtvrt metru nad podpisem v dolním rohu a asi na dvě dlaně od okraje díru, a začala stříhat. Až obraz ostříhla kolem dokola, jednomu andělíčkovi amputovala ruku, ale co už, andělíčků je tam fůra a na těch přece nezáleží. A když byla hotová, vzala čtyři hřebíky a plátno vystřižené z rámu natloukla za rohy na zeď vedle pohovky.

Byla spokojená. Obraz už nepůsobil tak temně, nebyl tak nesmyslně veliký, a nebral už tolik světla. Byl mnohem méně chmurný. Ne že by se jí líbil, ale z posvátné úcty k Panně - a taky z hrůzy z vodních krys - ho zpátky do sklepa neponese... To byla prababička Maríe, Gringovy přítelkyně.

Penetrovaná Bohorodička pak léta visela vedle kanapete v salónu hrázděného domu nad korytem řeky Deba jako cirkusový plakát.

Pokolení pomíjí a jiné pokolení nastává, ačkoli země na věky trvá... Jedna generace pominula a v domě teď vládla - znovu María. Pravnučka té klášterní klíčnice Maríe, co všechno spískala, vnučka Maríe střihačky, matka té Maríe, která se přátelí s Gringem a všechno mu vyprávěla.

"Poslyšte, nejste vy mi tady nějaký moc katolický?" řekl Gonzálo de Diego, ač z panského rodu, zatvrzelý republikán, muž paní domu a otec dvou dcer, starší Maríe, Gringovy přítekyně, a mladší Evy, když jednou přišel z práce a náhodou mu padl pohled na zaprášenou pannu s potrhanými rohy.

Jako hodně republikánů katolíky nesnášel - viděl v nich oporu nepřátelského Frankova režimu. A že Gonzálo byl republikán do morku kostí: Byl původně bankéřem, později, za frankismu, už jen účetním, ale noblesním účetním, a když jej Franco povolal, jeho znalosti a vzdělání využila i armáda: i pro frankistické vojsko Gonzálo pracoval jako účetní.

Armáda jej povolala ke zbrani až do bitvy na Ebru, aby republikánům, kteří už to měli prohrané, zasadila poslední ránu.
"Já za Franka střílet nebudu," prohlásil účetní Gonzálo, duchem republikán. Jsa si vědom svých odborných kvalit a ceny, kterou pro byrokracii za každého režimu má, prohlásil: "Všechny nás zabít nemůže, co by si bez nás počal?" A dezertoval.

Měl pravdu. Franco nebyl Stalin a namísto kulky do týla Gonzálo slízl... práci bankovního úředníka. Za kteréžto ponížení starý Bask, bývalý bankéř, nenáviděl Franka ještě víc. To, že mohl pracovat dál v oboru a nadto ještě vést soukromě účetnictví několika významným podnikatelům a boháčům v okolí, což mu dost vynášelo, považoval za strašnou frankistickou diskriminaci.

Dnes se jeho zloba vůči diktátorovi svezla po panence Marii.
"Sundejte ten starej krám. Mojí skříni na obleky chybějí záda. Práší se mi na šaty. Já to natluču tam, ať je to k nějakýmu užitku."

Pannu sundali a Gonzálo ji natloukl - padla jak ulitá, stříhat už se nemuselo - zezadu na skříň. A přirazil plastelínovým obličejíčkem a těhotným břichem, což právě zvěstují ti andělíčci, ke zdi. I s jejich hubinkami.
A Panna se zase několik let dívala do omítky teď navíc s hřebíky po celém obvodu plátna a šifonérem na pánské obleky na zádech.

Mohlo být na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, nedlouho po smrti diktátora Franka. V redakci lokálních novin dostal elév za úkol, ať sepíše něco o slávě Basků, kteří, jelikož věčně odbojní, byli za Franca doopravdy ustrkovaní. Teď už se zase psát smělo.

"A co mám napsat, něco o Římanech, jak museli Baskům platit pachtovné a clo, když tu chtěli těžit a vyvážet odsud? Vždyť to každý ví... co se o tom dá asi tak napsat?"

"Jeb Římany. Něco současnějšího," pravil šéfredaktor. "Něco si vymysli, něco o tom, jak slavná baskická minulost žije mezi současnými Basky. Rodiny třeba mají svoje tradice, vzpomínky... musíš s nima mluvit, beztak nic neděláš."

Elév to vymyslel pod podmínkou, že mu dovolí uveřejnit inzerát. Dovolili a inzerát vyzýval baskické rodiny, ať se přihlásí, mají-li nějakou vzpomínku na významného Baska nebo alespoň slavného hosta Baskické země, anebo ještě lépe památeční předmět, nejlépe umělecký, k němuž se vzpomínka na takového člověka anebo alespoň zvláštní příběh váže.

Gonzálo četl ten inzerát a vzpomněl si na těhotnou bohorodičku na zádech skříně... "Vždyť ať se na to někdo podívá, a legrační to je..." Zavolal do redakce a smluvil si s elévem návštěvu. Mezi tím odtáhl almaru a světici očistil od pavučin.

"Poslyšte, ale on je to hrozně zajímavaj obraz. Mně to připomíná někoho slavnýho, koho znám z Prada," řekl elév a zarazil se. Nechtěl říct všechno, co ho napadlo.

"Jo, ty chytrej. Tuhle sračku tak znáš z Prada." Gonzálo se mohl uchechtat.

"Přísahám, že ten starej Bask Gonzálo de Diego má doma Goyu, pane šéf! Teda asi!" hlásil elév šéfredaktorovi. "Musíte tam jít se mnou!"

"Já tomu tak rozumím. To není legrace, napíšeme nějakou blbost... víš, jakou by měl takovej Goya cenu? Navíc Goya je známej, proč by se zrovna v díře, jako je Deba, našel neznámej Goya? Plácáš nesmysly. Ale pro jistotu tam zajdi s Aimarou z kulturního, ta studovala kunsthistorii. A zkuste teda zjistit, co to ten de Diego teda má."

Chlapec se vrátil s Aimarou, to už byl obraz sejmutý ze skříně, aby ji Gonzálo mohl zase přirazit ke zdi, a starší kolegyně řekla: "To vypadá jako Goya, nebo je to jeho škola, anebo alespoň někdo z jeho okruhu. Podpis tu není? A proč je to tak odrbaný?"

Podpis prababička ustříhla i s pozadím a kusem andělíčka. Takže tam nebyl.
Nazítří se dvojice vrátila s místním uměnoznalcem a starožitníkem. Ti se shodli, že je to velmi pravděpodobně Goya, anebo jeho současník, umný napodobitel. Ale že by se musela udělat expertíza...

A v lokálních novinách vyšel článek o tom, že místní občan doma objevil pravděpodobný Goyův originál, který malíř vytvořil, zřejmě na zakázku některé z místních bohatých rodin, když pobýval na letních prázdninách v jednom z okolních klášterů. "Předběžná expertíza provedená na náklady redakce potvrdila, že stáří plátna a složení použitých pigmentů odpovídá. Soudní expert Goyovo autorství označil za 'velmi pravděpodobné, avšak neprokazatelné'. Jak redakce zjistila, Goya prokazatelně pobýval v klášteře klarisek na letním bytě v sezonách..." pravilo se v článku.

Ještě téhož dne telefonoval jeden z průmyslníků, jemuž Gonzálo dělal účetnictví: "Hele, slyšel jsem, že máš doma nějakej obraz, kterej se ti ani moc nelíbí, takže kdybys ho chtěl prodat..."

"Dobrý den, máte ještě toho Goyu?..."

"Dobrý den, tady starožitnictví..."

"To je Gonzálo? Tady ředitel mlíkáren..."

Do večera bylo takových telefonátů sedmatřicet.

"Zapomněl jsi, že jsme spolu dezertovali od Ebra! A slíbils to už řediteli mlíkáren, navíc za pakatel, a na mě sis ani nevzpomněl! To ti nezapomenu! To je konec našeho přátelství!" lamentoval hořce telefonující.

A republikán Gonzálo toho měl dost. Když znovu zazvonil telefon, ani nečekal, kdo se ohlásí, a štěkl: "Goya už je pryč! Prodal jsem ho řediteli mlíkáren. Dejte to vědět ostatním!"

Vzal hřebíky a kladivo. "Seru na celou Pannu, ať mi Panna políbí prdel i s Goyou!" A natloukl bohorodičku bez podpisu zase zpátky na skříň a přirazil ji hubou ke zdi.

(Apendix: Kolem roku 1990 po Gonzálově smrti, když se Maríina sestra Eva ocitla ve finanční tísni, se obraz vydražil, kupcem byl anonymní soukromý sběratel. Rodina musela zaplatit nákladnou soudní expertízu, aby obraz mohl do dražby, náročné zrestaurování u expertova známého restaurátora, protože podle soudního experta byl obraz ve stavu, v jakém byl, neprodejný, dopravu - dopravce byl známý restaurátora - zrestaurovaného díla ve speciálním tubusu s neměnným mikroklimatem, jinak by aukční síň dílo do aukce nepřijala, a málem s policejním kordonem z Deby do Madridu, provizi aukční síni...

Pro sestry Maríu a Evu zbylo tehdejších asi 350 až 400 tisíc korun.

"Kdyby prababička tu Pannu nevystříhla a neustříhla podpis, a je jedno, jestli Goyův, i když to by bylo nejlepší, nebo nějakého jeho současníka, mohlo to být o nulu nebo o dvě na konci víc," řekla María de Diego Gringovi.

Jména jsou smyšlená, příběh je až na nepodstatné detaily skrz na skrz pravdivý.)