Díl devátý čili ODVÁŽNÉMU ELEGANCE NEPŘEKÁŽÍ
Dnes pro vás Gringo vyrobil vlastně jen rozsáhlejší popisku k fotografii, na niž náhodou narazil, a která se mu líbila. Je to o módě, o zvycích v odívání, a jelikož je to poprvé v dějinách české žurnalistiky, co o tom někdo mluví, může to být zábavné.
Gringovi slavní předchůdci, humanista, překladatel, spisovatel, lékař, velikán a všeuměl Pavel Durdík a po něm Ernest Hemingway a Karel Čapek, tématu moc nedali. Ještě tak Durdík sepsal rozsáhlejší pasáže o tom, s jakou "noblezou" chodí španělské dámy na býky a jak elegantně se lidé od býků strojí, Hemingway i Čapek, oba skvostní reportéři, už přinesli jen zmínky. Skvělí novináři, ale ani jeden z nich nebyl vyloženě folklorista, a co má kdo na sobě pro ně nebylo důležité téma, Hemingwayovi to dokonce bylo víceméně jedno a jeho zmínky jsou vysloveně kusé.
Kdybyste přitom viděli například fotografie z dvacátých let z dob, kdy Hemingway začal do Španělska jezdit, z toho slavného běhu s býky v Pamploně, byli byste překvapení, jak jsou muži na obrázcích pro běh s býky ustrojení: ve společenském, často s kravatou. Tak, jako je to na této fotce z Ciudad Rodrigo u Madridu z roku 1940. (Encierro v Pamploně sice Hemingway proslavil a dnes je to nejnavštěvovanější výroční svátek kromě hadždže a oktoberfestu, ale je jenom jedno ze stovek.)
Čímž mělo být něco řečeno, těmi šaty, není to přece jen tak pro nic za nic. Co, nad tím se dá zamyslet.
Hemingway si toho nevšímal, anebo to záměrně opominul - zajímaly ho jiné věci: napětí, dramatičnost a tragedie situace. Zajímala ho statečnost, boj, napětí mezi tvorbou a nesmrtelností a zmarem a smrtelností, mezi pomíjivým a nepomíjivým, to bylo od počátku jeho téma. Se zamýšleným účinkem v hlavě si ledacos vymyslel (například tunového býka, jak tvrdí, nemohl vidět, nejsou tací a my máme pečlivé záznamy), a všechno, co není pro zamýšlený účinek nezbytné, naopak bez milosti vyškrtal. A tak o té podružné věci, jak se kde chodí a co má kdo na sobě, zůstalo leda pár kusých zmínek.
Zamyslel se málokdo.
Gringo je původním povoláním reportér (kromě jiného) ze starých zašlých předinternetových časů. Ne redaktor, to může být každý, kdo má internet, ale reportér, takový ten směšný poskok na ulici s notýskem (a nožem v kapse, aby mohl odříznout telefonní šňůru, až stenotypistce do telefonu nadiktuje zprávu, aby tutéž zprávu nemohl z téhož telefonu do jiné redakce odvysílat někdo jiný - konkurence byla velká a tvrdá a doufám, že tento zločin ničení veřejného majetku je už promlčen).
Coby reportér tohoto druhu si Gringo vycvičil instinkt všímat si čehokoli, čeho si všimnout lze. Nikdy totiž nevíte, jaká informace, kterou jste třeba ani za informaci nepovažovali, se bude hodit a k čemu. Když se nestane nic dramatického, můžete krátce poklábosit o tom banálním tématu, co měl kdo na sobě, a pro dnešek máte vyděláno...
Přesto je Gringo občas zaskočen vlastní nevšímavostí:
"Co je to za strom?"
"A jak to mám proboha vědět?"
"Jsi tu víc než doma, máš to vědět."
"Mě ale stromy nezajímají."
"Mají tě zajímat. Jsi pisálek a má tě zajímat všechno. Nebo ti dám výpověď."
Možná nevíte, že moje žena Marta je můj šéfredaktor. Takhle mě občas nachytá při nevšímavosti...
Někdy v polovině minulého desetiletí, když jsme šli na koridu, ustrojení víceméně podle místních zvyklostí, ozvala se v ochozu amfiteátru směrem k nám čeština:
"Podívej, jak ti Španělé chodí na býky krásně ustrojení." Manželský pár v Alicante, dnes módním a hojně navštěvovaném letovisku, jsou jediní dva čeští turisté, které jsme kdy na koridě potkali.
Když jsme pár míjeli, smekl jsem:
"Dobrý den."
Překvapením českých návštěvníků jsme se pak bavili...
Čili Češi nás mají za místní, místní nás mívali zprvu nejhůř za Francouze a jeho ruskou ženu (takový pár jim bůhvíproč dával smysl) a teď už, jak mluvíme lépe nějakým druhem španělštiny, i to jen výjimečně. Většinou už nás považují jen za návštěvníky z jiné provincie. Protože Gringo si takových věcí, jako co se kde nosí a proč, všímá, ze dvou důvodů: Jednak je nerad nápadný. A když už nápadný být musí, což často je, ať chce nebo nechce, protože místní se většinou znají a nově přišedší prostě nápadný je, pak ať se mu raději vyčítá upjatost než neomalenost, nerespekt k něčemu, co je pro ostatní svátek. Ke štědrovečerní večeři u tchyně také nepůjdete v pyžamu, v natáčkách a s frkačkou. Tím se nám otevírají mnohé dveře, zdroje informací, které turistovi v bermudách a plážových žabkách zpravidla zůstávají nedostupné...
A tak, když Gringo kápnul u ranního listování novinami na tuhle fotografii, ledacos na tohle téma ho napadlo a připsal k ní:
Bývala doba, kdy mužova povinnost být ve sváteční den, a takovým je každý den setkání s divokými tury, upravený a elegantní a současně alespoň pohotový a neustrašený, když ne statečný, byla stejně přirozená jako nešťourat se na veřejnosti v nose.
Ještě když jsem na počátku tisíciletí začal na býky jezdit, v publiku jste zřídka potkali někoho, kdo nebyl ustrojen alespoň v kalhotách, košili a polobotkách. A to nemluvím o dámách... Texasky, tričko a kedsky se tolerovaly u náctiletých, tzv. kraťasy byly pro děti.
Torerská etika dodnes zapovídá lézt za divokými tury v něčem jako montérky nebo tepláky na půl žerdi... To se nedělá a divoký býk si to nezaslouží, tak můžete do hospody vypít na stojáka pivo, do fitka nebo na diskotéku.
Toreros chodí s tury toreovat na pastviny nebo do domácí arény na venkově upravení, i když je nikdo nevidí, žádné publikum tam není a v jistém smyslu je to "jenom" nádeničina. Ale pro ně ne - je to slavnost v každém případě. A tak chodí slavnostně ustrojení, i když třeba ne vždycky v kroji, i když to nikdo nevidí, nebo jen málokdo. Výčitka okázalosti je zcela marná, příčina je vnitřní.
Ale časy se mění, pod tlakem globalizace a pod vlivem staronových levicových ideologií a mód vulgární úplně všechno. Progresivistická, environmentalistická a feministická mládež si všude na světě libuje ve výzoru bezpohlavních nemytých zombíků (má se v tom pokrokově zračit opovržení šosáckými kapitalistickými hodnotami - naštěstí to většinu někdy po dvacítce přejde), děti ale často být "světové" chtějí, chlapcům, kterým bylo v prvních letech tisíciletí dvacet, je dnes přes čtyřicet a jsou to taťkové od rodin, a tak jsou sice ne dredy, ale pohodlné texasky a tílko v amfiteátru k vidění čím dál častěji (i když to nepřevažuje - pořád platí, že za býky civilizovaný člověk chodí jako do kostela, na rande nebo do divadla, ne jako do maštale nebo na hokej).
Podle mého je to škoda. Zesprostštění, vulgarizace čehokoli, rezignace na kulturu z pohodlnosti pod záminkou "liberalismu", je hloupost... za chvíli bude přípustné, protože je to pohodlné, což je "lidské právo" (každý má právo uslintovat o pohodlí, ne? ... není to v nějaké ústavě?) a je to "liberální", to šťourání na veřejnosti... bůhvíkde. A bude to nechutné. Ale bude to progresívní.
Kovbojové a toreros tradici ctí a když se na venkově dělají tientas, zkoušky dvouročků, čemuž bývá přítomna kromě chovatele a jeho kovbojů a toreros už jen chovatelova rodina a pár pozvaných přátel, ale žádná veřejnost, všichni chodí tak, že v Národním divadle za horkého dne (sako není povinnost, ale texasky a tričko jsou nepřípustné) by nebudili pozornost. Když jsme se takové soukromé domácí koridy před rokem účastnili, Javier Conde přišel v honáckém kroji a Curro Díaz v bezvadném šedém obleku...
Cílem tientas je vybrat z dvouročků bezvadná, útočná, bojovná a statečná zvířata do chovu a pustit je zpátky do divočiny, učinit první výběr zvířat, která bojovat chtějí, ale do chovu nejsou, pro koridu, a tak jim dát další nejméně rok, dva nebo tři svobodného života, ta ostatní, do kterých nic není, čestně porazit. Ne jako řezník, spoutaná - a nebezpečné je to vždycky.
Když je zvíře váhavé a záludné a do koridy není, protože by s ním nešlo předvést nic brilantního a dojemného, a bude s ním tedy naloženo jako s masným zvířetem, není tím bezpečnější, právě naopak. Madridskou modlu Antonia Bienvenidu zabila dvouletá kravka právě při takových tientas doma na ranči - ta ale už propuštěná na svobodu, byla to udatná kravka...
Setkání se smrtí zasluhuje pietu a sváteční den je zkrátka sváteční den. Rančeři, kovbojové a toreros tomu dávají výraz i svým oděvem. Publikum bohužel čím dál méně. Dnes už se po muži skoro nic nevyžaduje. Být upravený a nešťourat se v nose přirozená povinnost není, je to dobrovolné. Zato si může vybrat pohlaví... Pánové, jste šťastnější?
