Díl osmý čili PICASSO NA ZDI A ZDVOŘILÝ CHULIGÁN

Jedna z prvních věcí, která Gringa praštila do očí, když začal před patnácti lety jezdit do Španělska...

Tedy praštila; vlastně nepraštila. Nemohla praštit, jelikož nebyla přítomna. Nebyla, chyběla, absentovala, nedostavila se. Čili bizarně ho praštilo do očí něco, co neexistuje, nepřítomnost něčeho, čemu jeho pražské oči dokonale přivykly a na co byl připravený, ale oči najednou neviděly: neumětelské klikyháky na každém myslitelném kousku zdi, zničené fasády, včetně těch nových, právě nákladně dokončených, výrony grafománie všude, kde to jde a kam se člověk podívá.

Do očí bijící mu byly svítící plochy nedotčené bílé, smetanové, krémově bílé, okru různého stupně (hodně se tu pro omítky a obklady zdí používají přírodní ušlechtilé materiály z místních dolů, například mramorová drť, což je příjemné: harmonizuje to budovy s krajinou), zkrátka neporušená celistvost svislých ploch ve veřejném prostoru, na veřejných budovách i domech obytných, beze stop ambicí samoukových, abych tak řekl neutrálně.

A že toho Gringo, dokud jezdil sám, projezdil celkem dost, zprvu hlavně velká města, která přece bývají rájem samozvaných umělců: Aby ušetřil za letenky.

Zprvu si vybíral pokaždé jiný cíl, aby toho co nejvíc viděl. Jak už vám při jiné příležitosti vyprávěl, fiesta je v každém městě jiná, nosí se jiné kroje, hraje se jiná hudba, všude se dá ochutnat něco jiného, v býčím amfiteátru je jiná atmosféra: Horalé na severu jsou přísní, kritičtí a tvrdí, lidé na jihu, zpravidla také horalé - většina Španělska jsou hory - jsou veselí, štědří, připravení radovat se, nechat se pobavit, a takto hotovi nad lecčíms přimhouřit oko, což neznamená, že jsou méně znalí.

Ve vzájemném srovnání - turista, který s místními aspoň na chvíli nežije, neslaví jejich svátky a nezajímá se o to, o co se zajímají oni, není schopen prožívat s nimi jejich vzrušení, rozdíl nepozná. Gringa ale baví při podobných příležitostech rozdíly poznávat a pak o nich žvanit, jeho ambicí je mimo jiné vyvrátit mýtus, že "lidé jsou všude na světě stejní". Nenajdete na celém světě ani dva stejné lidi.

Býci nejsou zadarmo, Gringo musel někde spát a za něco žít, při fiestě se neabstinuje, což leze do peněz... Často sice Gringo sedával osaměle na periferii ve stínu palem klátících se ve větru s lahví vína za dvě eura a s houskou se smaženými chobotnicemi skoro zadarmo, nebo s kusem salámu za stejnou cenu (za dvě eura dostanete půl metru dobré klobásy, v níž není nic než maso) na schodech kostela, a nic proti obyčejnému vínu ani španělským salámům, ale tu a tam musíte do hospody, když chcete něco vědět... A pivo vás stojí jako proviant ze sámošky na tři dny.

Gringo tedy musel šetřit. Dostat se letecky z Prahy do Almeríe, dejme tomu, zkrátka někam, kde si usmyslel, že bude letos slavit fiestas, je dost nákladné. Dělal to tedy tak, že létal z Prahy za lacino do Madridu nebo Barcelony, a po Španělsku se pak dopravoval do konečných cílů mnohem levnější pozemní veřejnou dopravou, spolehlivou a pohodlnou, až na to, že se přestupuje. No a kde se přestupuje? Zpravidla v centrech velkých měst. Takže viděl nějaká ta nádraží a autobusáky, a když to čas dovolil, centrem toho kterého města se aspoň prošel.

Gringo měl tudíž pro svůj postřeh o značně sníženém výskytu klikyháků záhy nashromážděný slušně široký studijní materiál - jeho pozorování nemohlo být náhodné.

Ne že by se klikyhák tu a tam nevyskytl. Samozřejmě, ale ve srovnání s českým prostředním to není vůbec nic. A ne že by se graffiti netěšilo oblibě a streetart se neprovozoval.

Jenže má to svá pravidla, jichž bylo dosaženo nějakým zázrakem, protože je to celé protismyslné. Jestli jsem to správně pochopil, tak ten, kdo se považuje za streetartistu, má po sobě nechávat stopy právě tam, kde se to nesmí a nehodí, schopnost šokovat a ničit zaběhané pořádky je... jaksi... esenciální součást jeho kumštu, je-li jaký. Ten kumšt je nepřenosný a v galerii by byl trapný, musí, aby byl tím, čím chce, být někde, kde nemá co dělat. Z podstaty svého rebelantského umění má streetartista zásadně postupovat nejen proti zájmům establišmentu, který se má snažit veřejný prostor chránit, ale dokonce jemu navzdory. Jinak to není ono, sprejer, kterého nehoní policajti, není pravověrný sprejer, není to ten pravý streetart, nýbrž obyčejné... umění. Takhle mi to mladší příznivci onoho výtvarného oboru vysvětlovali.

Ve Španělsku to tak není, leda výjimečně. Pouliční umělci zdobí plochy několika kategorií:

Stěny svých vlastních nemovitostí a bydlišť - to je zrada oboru, dílo se má vyskytnout tam, kde jej nikdo nechce a nečeká;

Provizorní zídky kolem stavenišť, které se tu staví z lehkých tvárnic stejně jako u nás ohrady z vlnitého plechu, do téže kategorie spadají budovy se zazděnými okny připravené na demolici - zrada oboru, nikomu na takové zídce a na takových nemovitostech nezáleží, málokdo se cítí poškozen, málo to šokuje;

Plechové rolety obchodů a garáží - což je zrada oboru ze všech nejhorší, je to totiž se svolením majitele, na jeho objednávku, takže to majiteli slouží jako reklama na jeho byznys, čili je to normální komerční služba kapitalismu a konzum, naprostý podraz na pravidlech streetartu.

Čili zjevně tu existuje vzácný lidský druh sám v sobě rozporný, ale všeobecně přijímaný: slušný chuligán. To proto je tu Gringův druhý domov - on je totiž taky chuligán, ale zpravidla skrz naskrz zdvořilý. To se v Praze nenosí, nejde to dohromady, můžete být buď to, nebo ono. Tady to není "buď, anebo", nýbrž je možné obojí v jednom...

To jsou pravidla, formální stránka věci. Neméně zajímavý je obsah tvorby pouličních tvůrců: Nápadně často se totiž vyznačuje respektem a úctou k mistrům minulosti. Což je nejspíš taky zrada punku a streetartu a čeho ještě. Asi nejfrekventovanějšími - anebo je to dílo náhody, že právě na ně Gringo narážel nejčastěji - jsou picassovské motivy:

Streetartista ve Valencii si ozdobil zeď dvorku - svého vlastního - olbřímím Picassovým portrétem, a ne zle provedeným; na zeď staveniště v Alicante streetartista vyvedl velmi umnou repliku Picassovy Guerniky, která tam pak, aniž ji jiný streetartista měl potřebu "vylepšovat", vydržela několik let, dokud ji nezničila politika, totiž volební plakáty; osbornského býka - jednoho z těch známých býků, které můžete vidět všude ve Španělsku podél cest, což byla původně reklama na kořalku Osborne, ale teď je to národní kulturní památka - streetartista pojal také po picassovsku, jako figuru býka rovněž z Guerniky. Ačkoli tak byla potřísněna památka, radnice ve středomořském městečku Santa Pola považovala výsledek za tak harmonický, že dokonce chvíli uvažovala, že to nechá tak (jméno umělce, celkem respektovaného, ač "kontroverzního", jsem znal a zase zapomněl). A Málaga, Picassovo rodiště, je skoro pouliční picassovské muzeum všech možných artefaktů, jakých lze replikováním a parafrázemi slavného umělce dosáhnout. (I tam se jeden kluk proslavil a streetartovou malbu teď legálně vyučuje.)

Respekt samouka a chuligána ke slavnému a uznávanému předchůdci je všudypřítomný a dojemný. Bavilo by mě, kdyby to v Praze bylo taky tak; kdybych se v Praze setkával místo klikyháků všude možně s replikami Zrzavého - ten přece musí sprejera přímo ponoukat, zdatnější kreslíři by mohli zkusit nacákat něco od Muchy, punkeři veselejší mysli by mohli zkusit dozdobit dětská hřiště ďábly a vodníky od Lady a od Váchala (někdy jsou zaměnitelní!), Čtenář Dostojevského od Filly by byl ve spreji veledílo... Ne že by Češi neměli z čeho čerpat, jen nějak není vůle. Nóbl chuligán, který si nemyslí, že objevil Ameriku a sežral při tom z krávy osrdí, nějak chybí. A taky se to od něj nečeká.

Naposledy jsme objevili pomník lokálnímu motocyklovému závodníkovi, který se zabil na motorce, provedený na zdi autodílny (která se stará také o Bucefala) - s vědomím majitele dílny a za plného provozu, takže umělce nikdo nepronásledoval. Přísahám, že jsme se neubránili dojetí, ačkoli jsme toho kluka neznali.

Tenhle styl má ještě jednu výhodu: Když se ve dvě hodiny po obědě zatáhnou rolety krámků a Španělé jdou na oběd a pak spát - spí se do pěti, pro nás, kteří jsme nebyli na siestu zvyklí, město namísto aby se zatáhlo fádní šedí ocelových a hliníkových rolet, rozzářilo se barvami tematicky zvolených obrázků: Květinářství má na roletě květiny, trafika kuřáka v cylindru - něco mezi Oscarem Wildem a Churchillem, ale obrázek je to dobrý. Na garážích jsou malůvky veteránů, na řeznictví sprejer vyšvihl celou krajinku s pasoucími se čuníky... A k tomu ta pomalovaná staveniště.

V barevném světě, kde nemusíte být jednoznačně a bezvýhradně buď to, nebo ono, jenom černý nebo jenom bílý, ale všechno může posloužit tomu druhému, by se žilo o fous lépe - jen kdyby to byla ta hlavní starost, kterou teď lidstvo má... hele, a není?

(O aktuálních věcech mluvit nechci a nebudu - pro servítek bych nikam neběžel. "Kocour v rukavicích nechytí krysu," praví španělské pořekadlo, a že se nám nějak přemnožily...)