Útrapy se Zónou
Za uplynulé století nás Karla Čapka k čestnému souboji o tento překladatelský vavřín vyzvalo pět. Na poli uměleckého překladu nejspíš není vítězů ani poražených, protože každého čtenáře potěší a zaujme trochu něco jiného a recept na univerzálně úspěšný překlad poezie naštěstí neexistuje. Ale pokochejte se!
Soupeřit s Čapkem
Jak něco takového člověka vůbec napadne, řeknete si. A já souhlasím, přesto, že jsem to udělala.
Na úplném začátku Zóny byl stesk. Stesk po pocitu, který jsem naplno zažila jen jednou v životě - když jsem, víceméně náhodou, měla možnost překládat nádhernou středověkou baladu o siru Gawainovi. Je to strhující a v anglosaském světě slavný příběh, formálně dost náročný a ještě navázaný na J. R. R. Tolkiena a celé Inklings.
Už na gymplu mě v tomhle ohledu prokoukla paní profesorka Dvorská: "Za domácí úkol báseň přeložte, Valentová ji může přebásnit." - myslím, že jí patří velký dík za to, že mě takhle pošťuchovala.
To, co se mi dělo při práci na Gawainovi, by se těžko vešlo do několika slov. Byl to zkrátka souhrn činností od vpravdě investigativní práce například v pasážích o lovu nebo u popisu ústroje a zbroje zeleného rytíře (pána dubu, symbolu plodnosti a kdovíčeho ještě) přes matematicko - lingvistickou eskapádu při zdolávání aliterací i pasáží zvaných bob a wheel na konci každé kapitoly, až po nevypsatelnou euforii okamžiku, kdy se změť znaků, rukou psaných poznámek a bubnování v uších změnila na monitoru v něco, co dává smysl.
To všechno navzdory tomu, že to byla moje překladatelská prvotina, která se měla změnit ve skutečnou knihu, a navzdory naprosté jistotě, že pro ten úkol existují mnohem, mnohem povolanější lidé. Když jsem později v recenzi četla, že si "zkušená překladatelka překvapivě dobře poradila s nástrahami aliteračního verše", málem jsem se rozbrečela. Moje jmenovkyně a skutečně zkušená překladatelka Anna Valentová by si s těmi nástrahami jistě poradila bravurně, ale tohle byla moje premiéra, můj úžasný boj... A po tom se mi nepřestalo stýskat.
Co je největší pecka?
Chtěla jsem něco takového dělat znovu. Na obzoru nebylo žádné nakladatelství, které by nutně potřebovalo můj nový překlad poezie. Potřebovala jsem to já. A věděla jsem, že to musí být podobná výzva jako Gawain, že to musí být něco, s čím se prali ti úžasní básníci, jimž nesahám ani po kotníky, aby mě to strhlo a vyplivlo až po bouři, kterou popisuju výše.
A tak jsem sáhla po Apollinairovi - po Zóně. I proto, že byla pro mne formálně těžko uchopitelná, poslouchala jsem originál od několika recitátorů, abych nějak prokoukla ten vnitřní rytmus, četla jsem si o dvacátých letech minulého století v dobových novinách... Bylo to přesně ono. A pak to bylo hotové.
Do šuplíku?
A tehdy se zrodila Loď. Zkusila jsem dvakrát crowdfundingem vybrat peníze na vydání Zóny ke 101. výročí prvního Čapkova překladu. Nepochodila jsem, ale už jsem věděla, že to, co chci doopravdy udělat, je tohle. Vydat Zónu. A přeložit a vydat další. Spolupracovat přitom s tvořivými lidmi. Učit se. Jako se při práci na překladu prolínají všemožné činnosti ve snaze o výslednou harmonii, prolínají se lidé, pokud má vzniknout něco krásného a má to někoho oslovit. A že někoho oslovit chceme, to víme jistě. Proto vznikla Loď. A proto vznikli i DĚDCI.
A tady je to slíbené KOCHEJTE SE:
Pasáž z Apollinairova originálu (1912):
Tu es dans le jardin d'une auberge aux environs de Prague
Tu te sens tout heureux une rose est sur la table
Et tu observes au lieux d'écrire ton conte en prose
La cétoine qui dort dans le cœur de la rose
Épouvanté tu te vois dessiné dans les agates de Saint-Vit
Tu étais triste à mourir le jour où tu t'y vis
Tu ressembles au Lazare affolé par le jour
Les aiguilles de l'horloge du quartier juif vont à rebours
Et tu recules aussi dans ta vie lentement
En montant au Hradchin et le soir en écoutant
Dans les tavernes chanter des chansons tchèques
---
Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy
Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali
A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu
Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu
V achátech Svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy
Na smrt jsi smuten byl v ten den kdy sebe v nich objevil jsi
Podoben Lazaru kterého světlo drtí
Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti
A ty couváš ve vlastním životě pomalu
Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru
Jak v hospodách české písně zpívají
(Karel Čapek 1919)
---
A z nové Zóny:
Jsi na zahrádce hospody dost blízko ku Praze
Naprosto šťastný na tvém stole růže ve váze
A ty na úkor psaní prózy pro osvětu
Okukuješ zlatohlávka jenž spí v srdci květu
Ve svatovítských achátech tě vlastní portrét zděsí
Byls´ k smrti smuten v den kdy na něj pohleděl jsi
Jak Lazar v úžasu jas dne mu mhouří zrak
V židovské čtvrti rafičky se točí naopak
A ty svým životem teď také zvolna couváš
Když stoupáš k Hradčanům večer se zaposloucháš
Do zpěvu českých písní jenž z hospůdek zní
(Anna Valentová 2020)
Podpořte vznikající podobu DĚDKŮ (celý projekt zde)
Podpořit lze
- jednorázovým příspěvkem v libovolné výši
- průběžně (odměnou vám budou materiály v sekci Palubní deníky)
- zakoupením knih z kolekce od nakladatelství Sanch