Jiří X. Doležal k DĚDKŮM   Zástup mých literárních praotců

Díky své šílené matce jsem - kromě pobytu ve škole - strávil dětství sám v bytě, kde byla knihovna s několika tisíci svazky. Od druhé odpoledne, kdy jsem přišel ze školy, do osmi či devíti večer, kdy matka přicházela ze stranické schůze, jsem byl v lepší společnosti.

Nejprve to byli "staří" Francouzi. Francois Villon. Baudelaire - asi nejvíc. I Angličané - Oscar Wilde. A pak konečně mladší Francouzi, především jeden - Apollinaire. Ten do momentu, než jsem objevil Václava Hraběte, Allena Ginsberga a Jacka Kerouaca, byl nejdůležitější, ba klíčový. I jsem se několikrát v hospodě pohádal, že "přijď, noci hodino, udeř nám, dny prchají, já zůstávám" je báseň, zatímco překlad "přijď, noci hodino, zazni úderem, dny odcházejí, já tu jsem", je blbost.

Těch klasiků bylo mnoho a myslím, že mě ty básně zformovaly a do života vybavily nějakými pozitivními hodnotami víc, než moji bolševičtí rodiče. Ale který z evropských klasiků byl úplně nejdůležitější, už nevím. Ale jeden z nich to už napsal: "Dny týdny hasnou ztrácejí se jména Jsou navždy pryč Čas přešlý láska utracená Pod mostem Mirabeau se valí Seina"